Přidat odpověď
Mně to oproti jiným příspěvkům docela normální připadá..
Ne, nemá žádnou diagnózu (coby nedonošený prošel kde čím),
prostě od narození halda emocí. To dítě se už jako miminko buď smálo nahlas, nebo nahlas řvalo. Takže geny.
Když se smál, tak byl šťastný celý svět, protože se smál jak o život a když vztekal, tak jsem měla chuť ho udusit polštářem.
Takové vyrovnané.
A pak jisté období naprosté nesnesitelnosti, navíc má dvojče. Došel, prevít, tak daleko, že citově vydíral (bráchu máte radši, brácha je lepší, jsem jen naobtíž - to měl tak, když mu bylo 5-8 let). Několikrát jsem tu žádala o názor i radu.
Zabíralo - jediné, když začal rozum pobírat a tak od 5-ti let -
"nezlob se, takhle se s tebou bavit nebudu, jsi rozčílený, půjdu pryč, až se uklidníš a budeš si chtít promluvit, víš, kde mne najdeš"
Pak další - ujištění
"miluju tě, mám tě ráda, ale vadí mi, jak se někdy chováš, když se rozčiluješ zbytečně"
"mrzí mne, že mne nechápeš"
Jak s nablblým dospělým, ale ono se to postupně tlumilo...
Seřezat chuť měl manžel, taky asi dvakrát plácnul, jen ho vlastně utvrdil v té jeho teoretické křivdě.
Já jsem často chtěla praštit, pak brečet, pak praštit dveřma, - pacholek.
Ale jak jsem psala... někdy byl až legrační, jak byl zaťatý, - no nesmála jsem mu do očí, někdy mne dohnal k lítosti a někdy bych ho sama asi zaškudla..
Jemnilo se to, jak vyspíval, je mu 15,5 - pořád čekám na pubertu... možná už tímhle proběhla.
No spíš doufám.
A jinak výše uvedeno - máme dvojčata - u něho mám alespoň často jasno, že mu ujel autobus, šlápl mu někdo na nohu, nechutnal oběd,
brácha je méně emotivní navenek - rádoby méně "složité dítě", ale, když už to vypadá, že se něco děje, tak je těžké mu pomoci, protože páčíme emoce skoro heverem, natož sdílnost.
Takže každá rada drahá.
Předchozí