Já obkládat kuchyň umím. Taky malovat, natírat a tapetovat. Ale když to dělám, je to proto, že mě to baví, ne že bych musela.
Můj muž prát a žehlit neumí a taky to nedělá. Nikdy by ho ale nenapadlo se rozčilovat, jak to, že nemá vypranou tu proužkovanou košili. Já umím oboje, ale žehlit mě nebaví, takže žehlí paní na úklid. Na kterou vydělává můj muž, protože já sice dělám práci, která mě těší, ale z peněz, co za ni dostanu, bych tu paní nezaplatila.
V té souvislosti jsem si vzpomněla na jednu starou písničku (snad to byl Mišík, už nevím): "Z konvencí hrůza prej ti brání /starýmu doma vařit večeři / a přitom zuříš, když tě známí / nepustěj první do dveří." Takhle nějak mi připadají ty zdejší debaty. Špatně je, když si někdo ve vztahu připadá vykořisťovaný nebo zneužívaný, ale jinak nikomu nic není do toho, jak si to kdo doma zařídí. Žádný jedině správný model neexistuje.