Nemusíme se ani vžívat do ničí kůže, ale zkusme si sami za sebe představit, jak by nám bylo, kdyby nám někdo vytýkal naše přátele, neustále je z něčeho osočoval a byl na ně sprostý.

Vztah se svými přáteli považuji cizími lidmi za neuchopitelný a za minimálně uchopitelný pro lidi blízké.
Podobně jako třeba svou víru nebo lásku vůči komukoli.
Jde o nesmírně soukromou věc - nikdo nemiluje stejně, nikdo stejně nevěří, nikdo stejně neprožívá vztahy...

Každému příteli či kamarádovi je co vytknout, ale je opravdu jen velmi málo věcí, které dokážou skutečné, dlouholeté přátelství rozbít.

Ale aby mi někdo diktoval, JAK mám s kým kamarádit, aby mi "četl myšlenky" a věděl vlastně lépe než já sama, co vlastně cítím a následně, co bych s tím měla či neměla dělat... to je skutečně hodno mistrů!
Buď náboženských sekt nebo totalitních ideologií...

Fascinuje mě, jak tu někteří úplně přesně znají nejniternější pocity dnešního oslavence, a jak s nimi umí obratně i méně obratně žonglovat za účelem absolutního znehodnocení diskuse o člověku, jehož památky si necení ani tak, že by zanechali hádek...
Je to smutné. Hloupé a smutné...