Zní to jednoduše - a jde to, pokud pro to má člověk vhodné podmínky, případně pokud si je může vytvořit. Všechny moje děti vědí, že se jim budu věnovat a přednostně, pokud to budou potřebovat, ale že pak ty ostatní musí posečkat. A posečkají, protože vědí, že až ony budou mít ten obr problém, tak to bude priorita č. 1.
Je ovšem pravda, že u tak malých dětí se těžko vysvětlují priority, ony to nechápou, protože jejich problém je přece vždy priorita. Ale i to jde zvládnout - já ovšem nemám děti od sebe po roce či dvou, takže vycházím jen ze své zkušenosti.
A mám své podmínky nastavené tak, že děti jsou priority č. 1 obecně a pokud je třeba řešit jejich problém, jde stranou úplně všechno ostatní.
Mám to tak nastavené nejen vnitřně, ale i zvenku - prakticky, takže já to takhle můžu dělat.