To, o čem mluvím, je zveličování neexistujícího problému, kdy se mu snažím vysvětlit, že o nic nejde a nepodporovat ho v sebelitování se.
- no možná jde o zveličování neexistujícího problému dle Tebe, ne z jeho hlediska. To je jedna možnost. Jiná a opačná je ta, že je velmi lítostivý.
Ovšem to, že čtyřleté dítě se chová tak, jak pisatelka píše, není nic divného a neznamená to, že ve třiceti bude plakat nad imaginárním problémem.
Teda promiň, když to vztáhnu na tuto diskuzi - vysvětluju, že to není žádný problém, ale běžná věc, ke které je třeba najít vhodné řešení /tedy chování/ a Ty se lituješ, protože pro Tebe je to obr problém a nic Tě nepřesvědčí. V čem jsi jiná než Tvůj syn?
Jenže Tvůj syn je malé dítě a Ty jsi dospělá. Ale neříkám nic o tom, že i dospělí mají právo se cítit v koncích, protože si nevědí rady - to je normální. Ale normální je to i u dětí. A jako děti, tak i takto zranění dospělí, se chovají prostě různě.