Asi je strach tvé citlivé téma. Když jsem byla před mnoha lety poprvé u terapeutky, připadala jsem si jako úplný pako. Dlouho jsem se k tomu odhodlávala, problémy ve mně kvasily, takže jsem se u ní rozbrečela hned po prvních slovech. Bylo mi kolem dvaceti, na otázku jak bych stručně definovala svůj hlavní problém, jsem plačky vyhrkla, že mám problém se vztahem s matkou. Na druhou otázku, jestli vidím ještě nějaký další problém, jsem vzlykajíc řekla, že mám problém se vztahem s otcem. Přišla jsem si jako totální ubožák, který se ve 20 letech nedokáže domluvit se svými rodiči. Mmch, můj hlavní problém tehdy byl, že jsem měla pocity viny prakticky za cokoli, co se kolem mě šustlo.

Nevzdávej to! Pamatuju si, že na mě ta terapeutka zpočátku působila hrozně chladně a odtažitě, dokonce jsem zkusila i jinou, ale shodou okolností jsem se k téhle vrátila. Časem jsem ocenila její nadhled a neutrálnost - přišlo mi, že když ona je klidná a nad věcí, já se u ní můžu emotivně vybouřit až na dno.

Moc mi pomohla, chodila jsem k ní rok a půl, potom ještě rok na skupinový nácvik autogenního tréninku.