Mám za sebou teprve první schůzku (a do konce roku naplánovaných dalších pět). Strávila jsem tam 1,5 hodiny a stejně neřekla ani třetinu toho, co bych potřebovala... Ale když jsem odešla, moje první myšlenka byla "panebože, co ta si o mně teď pomyslí" Pořád se toho pocitu nemůžu zbavit, zaprvé mám obavu, že jsem se projevila jako naprostá trubka, a zadruhé takový pocit nepatřičnosti, jako bych ji svou přítomností jen okrádala o čas. Asi zbytečné obavy, já vím, ale jsou tam.
Kdo jste absolvoval psychoterapii, měl jste taky obavu, co si terapeut o vás myslí? Jaký si udělal úsudek? Nebo vám to bylo jedno, hlavně když pomůže? Díky za názory.