Syn s Aspergerovým syndromem má od letoška (2.třída) asistentku. On nemá nějak zvlášť divoké projevy, jen se často "zasekne" na banalitách (něco je jinak než jindy, nefunguje mu pero, apod.) a pak se nezvládne zapojit do výuky, občas se vzteká. Protože je jich letos ve třídě 25, tak jsme se s paní učitelkou domluvily na tom asistentovi (syn má nárok, ale loni jich bylo ve třídě jen 18 a učitelka ho zvládala sama). Naivně jsem to považovala za pozitivní, že paní učitelce ubyde práce, protože asistentka pomáhá i ostatním dětem a pomáhá i při přesunech na tělocviky, bruslení apod. (zavázat brusle 25 dětem jde určitě líp ve dvou lidech).
Teď jsem ale zjistila, že ne všechny učitelky to berou stejně. Na angličtinu jsou děti rozdělené a dozvěděla jsem se, že syn jako jediný ze třídy chodí k jiné učitelce než zbytek třídy (ti jsou rozděleni mezi 2 další učitelky). Při dotazu na důvod jsem se dozvěděla, že druhé dvě učitelky nechtěly ve své skupině dítě s asistentem. Naše třídní se mi to snažila vysvětlit, ale víceméně z toho vyplynulo, že buď jim vadí asistent ve výuce nebo jim vadí potenciálně problémové dítě ve výuce. Obojí považuju za dost nešťastné...
Takže se ptám, nejraději přímo zdejších učitelek, ale i ostatních: Jak je vnímáno dítě s asistentem? Je to tak, že si řeknou "Panebože, když má asistenta, tak to bude fakt těžký případ a učit ho rodši nebudu, když to nebude nutné?"
Zrovna syn nenarušuje výuku nijak výrazně, byť chápu, že to někdy není jednoduché, většinu jeho potíží vyřeší asistent. Naopak spousta dětí s ADHD narušuje výuku daleko hůř, ale tím, že nemají asistenta, tak tolik apriori nevyčnívají.
Stojí to vůbec za to, o asistenta v dalších letech žádat, když by to syn vcelku zvládl i bez něj? Považujete za důležitější pomoct dítěti prostřednictvím asistenta i za cenu jeho jisté stigmatizace?

Omlouvám se za elaborát a děkuji všem za odpovědi