Já tohle řeší pravidelně, k domškole pracuju, ale na "volné noze", nicméně v průměru jednou týdně (někdy čtyři dny, jindy měsíc nic) musím z domova odejít a být někde, kde v tu chvíli nemůžu být ani na mobilu.
Řešíme to kombinací chůvy pro nejmladší dítě a manželovou prací z domova, v nouzi, když ví, že moje práce je na dlouho a třeba několik dní za sebou, tak si i dovču bere. Nemůžu si časy, kdy jdu do práce vybírat, to mi určují soudy a klienti, takže někdy je to dopoledne, jindy to vyjde krásně, že větší kluci jsou na kroužkách a malého má chůva.
Byť musím pak za prací někam odjíždět, zpravidla do Prahy, tak oceňuju, že jsme na malém městě - když už manžel nemůže, a třeba ani chůva ne, tak malého upíchnu někam na hlídání do mateřského centra, a ohledně velkých jsem domluvená se sousedkou, že jim slouží jako "přítel" na telefonu, že kdyby něco, zaběhne buď ona k nám, nebo kluci vědí, že můžou k ní.
Teď od září máme u nás ve městě navíc komerční družinu, protože školní nestačí (v jedné škole není ani pro třeťáky), takže tam kluky můžu dát na to odpoledne...

Pokud by šlo o pravidelnou docházku do práce, asi bych to řešila nějak systémově - hledáním trvalé výpomoci, hledáním řešení třeba u manžela v práci (i on má právo na úpravu pracovní doby tak, aby to bylo s péčí o děti slučitelný), nebo trvalou spolupracující domškoláckou rodinou... Ale jednoduchý to určitě není.


Jinak u nás vzhledem k mým odchodům do práce, máme nastavený pravidlo tak, že se učíme pět dní v týdnu alespoň dvě hodiny (platí pro syna, který má ADHD, teď je v domškole nově i prvňák bez jakéhokoli problému, a tam stačí hodina denně a ještě obden, je tak napřed, že si spíš užívá té volnosti a svobody).