Dobrý den,
vím přesně,o čem mluvíte.Už 3roky se s manželem snažíme o miminko a marně.Máme za sebou už tři pokusy o umělé oplodnění a nic.Doktoři příčinu neznají, prý mám být ráda,že jsem zdravá a pořád doufat,že se to i tak podaří,ale já se přesně téhle diagnózy nejvíc bála,protože příčina se dá řešit,ale to když nikdo nic neví ne.Chápu jak je hrozný,když si o tom nemáte s kým popovídat,protože se nikdo nedokáže vžít do vaší kůže,když už každý dítě má nebo ho aspoň čeká.I mě se při větě: tak na to nemysli" chce křičet,ať jdou všichni do háje.Tisíckrát sem si říkala,a pořád ještě říkám,proč zrovna ke mě nepřichází to štěstí mít vlastní dítě,ale odpověď jsem ještě nikde nenašla. Nejhorší je,najít ten smysl života,i s tím já teď bojuju,a něják ho pořád nemůžu najít. Zítra si jdem podat žádost o adopci,ale ani to nám nezaručí,že jednou vážně mimčo mít budem.Je to nefér,když člověk vidí,jak každou chvíli někdo odloží dítě do baby-boxu nebo v horším případě do popelnice.No nejste v tom sama,tak držím pěsti,ať se aspoň vám podaří najít smysl v tom,kam jít dál a hlavně spoustu síly,ať to všechno zvládnete.