Díky za vaše názory. Získala jsem pohled i z druhé strany, některé věci mi opravdu nedošly. Mluvila jsem dnes s její sestrou, třetí ročník opět opakuje, měla nějaký kolaps u závěrečných zkoušek a zažádala o opakování. Máte pravdu v tom, že nic nevyřeším, jediná cesta je ji podržet a respektovat její rozhodnutí. To je to úskalí dospělých dětí. Můžete prakticky jen sledovat z povzdálí. Manžel se léčí, ale nevím, jestli adekvátně. Při schůzkách s jeho dr. nejsem. Nevím, co jí říká, a co ne. A když byl půl roku na tom hodně zle a odmítal jít k doktorovi, celé noci nespal, ano, vyčítala jsem mu to. Nevěděla jsem, jak to vygraduje a strašně jsem se bála. Už jsem nevěděla, jak na něj. Když mi najednou začal nadávat do ku**v a dě**k a pi**, začal mít paranoidní představy, tvrdil, že mu neustále někdo telefonuje, že jsem tam a tam, scény, výslechy, co přesně jsem dělala v práci, že jsem tam byla tak dlouho... napadl mého syna, který mě bránil... Ale podle něj byl v pořádku a léčit se odmítal. Zkoušela jsem to po dobrém, po zlém, všelijak.. Jak to dopadlo, víte. Práci si po třičtvrtě roce našel, je v ní spokojený, ale z toho období mám tak velký blok kvůli němu, kdy po mně házel lékama, ať si je vezmu a chcípnu, že bude aspoň bude klid... Tohle už asi nedokážu překonat. Asi je to na jednoho člověka víc než příliš.