Grainne,

no ono když vezmeš to křesťanské pojetí fundamentalisticky a do důsledků, tak moclipak ono se to s tím islámským od sebe liší?

V obou mají manželé k sobě navzájem téměř nezrušitelné povinnosti (téměř - i křesťanství zná rozluku), obě hlásají nadřazenost muže nad ženou, ale zároveň i jeho větší odpovědnost vůči rodině (setkala jsem se s tím nedávno u mladého křesťana, který má patriarchální myšlení dost podobné tomu, co tu čtu o islámu - muž je za ženu odpovědný i z hlediska víry před Bohem i lidsky, takže když ona něco "provede", tak vina padá z větší části na něho).

Já osobně bych měla obrovský problém s tím jasným rozdělením povinností a staré osvědčené modely by pro mě byly značnou překážkou právě kvůli tomu, co říkáš dál, že sice poskytují jakousi jistotu nebo přesněji "vědomí, kde je tvoje místo", ale zároveň právě kvůli tomu znemožňují flexibilní reakci na ty " zasadni zneny v prubehu zivota, kdy i oeclive vypracovany system rodiny vezme naraz za sve nejakym vlivem zvenci." a právě proto mi vadí.

Nebo jinak by se dalo říct, že pokud se zadaří a natrefíš na slušného člověka, tak se s Tebou zcela v duchu svého náboženství dohodne jistě křesťan i muslim (a i ateista), a nebude takový problém naplnit podstatu manželství, na jejíž ochranu stojí ty formální berličky. Problém nastává právě v okamžiku, kdy natrefíš na vola, protože to Ti veškeré formality budou málo platné nebo Ti naopak budou ztěžovat život (viz komplikované rozvody).

A tady preferuju ten náš model, protože je svobodnější, ač rizikovější. Pokud na mě bude hnusný manžel v naší kultuře, tak je to sice trauma jak prase, ale mohu odejít a společnost se na to dívá velmi tolerantně. Jak je to u muslimů nevím, ale představuji si (možná mylně, to by mohla říct Aida) , že tam to až tak tolerantní není.

Prostě za sebe dávám mnohem větší přednost svobodě než jistotě a myslím, že to za to zvýšené riziko zlatě stojí.