Přidat odpověď
Ono těžko zprostředkovaně přes několik vyprávění hodnotit.
Já byla jako malá taky "divná" - nesportovní šprtka, navíc o hlavu větší než ostatní.
No, dávali mi to sežrat.
Zpětně si ale uvědomuju, že se jim ani nedivím - byla jsem jedináček a byla jsem - ne snad přímo rozmazlená, na to jsme na tom zas nebyli finančně dost dobře, ale řekněme chráněná, nechutně hodná a poslušná, nic jsem nesměla... atd. Být to trochu jinak, "šikanuju" se taky.
Teď znám jednoho kluka, který má bohužel nešťastnou povahu - on je nejlepší, když se mu něco nepovede, nikdy za to nemůže on, všichni ho provokují (podle něj), je vytrvale terčem "nespravedlností" (z valné většiny smyšlených), všechno ho urazí a je potřeba se za to náležitě pomstít nebo aspoň požalovat.
No, postupně to taky schytával na několika školách. A taky se nedivím.
Především by to možná chtělo psychologa pro toho kluka a jeho rodiče - třeba by pak přestal být "divnej". jenže vzhledem k tomu, že je pravý obraz jednoho ze svých rodičů, nejde s tím dělat nic, jen doufat, že z toho třeba vyroste, náznaky tu jsou.
A s Patrikem to možná bude totéž.
Předchozí