Mám jedno vymodlené dítě o druhé jsem se snažila, co to šlo až do teď (bude mi 42). Když se dcera narodila, byli jsme nepopsatelně šťastní (což jsme do teď), ale já jsem se postupně začala trápit tím, že nemáme druhé. A nedávno se to nějak změnilo. Najednou jsem smířená a šťastná. Zjistila jsem, že asi už fakticky nemám tolik sil, jako dříve. Představila jsem si, že bych druhé dítě nemusela třeba ani vidět dospívat... Prostě to nějak přišlo. Kdyby se stal zázrak, určitě bychom to zvládli, ale už o to nijak cíleně neusilujeme. Dcera je teď (8 let) výborná parťačka a my se s ní snažíme užívat, co se dá.

Pokud jste od přírody bojácní a cítíš, že byste to nezvládli, myslím, že děláš dobře. Já se teď snažím hledat v tom, že máme jedináčka, klady. Určitě taky nějaké jsou. Mám sestru, která má 4 děti (dost se stýkáme) a tak věřím, že dcera snad nikdy nebude úplně sama. Bude mít pořád nějaké příbuzné.

Držím palce a fandím ti. Ne každý takto racionálně uvažuje. Ale podle mého je to v pořádku a fér vůči těm dětem