Moje dcera má mentální anorexii. A já to nějak psychicky nedávám.
Během posledního roku se hodně zmněnila. Vždycky jsme si rozumněly, o všem spolu mluvily.....Začala být protivná, vzteklá, ve škole se zhoršila. Na střední se dostala jen protože dělala talentovky a vysvědčení na konci osmičky bylo pěkné. Teď končila devítku s pěti čtyřkama. V dubnu jsem otevřela dveře koupelny, které jinak zamyká /to chápu, nechce aby ji překvapil brácha/ a zrovna byla v prádle. Zůstala jsem úplně zírat jak byla hubená. Běžně nosila velká trika, nebo dlouhé svetry, tak jsem žádné podezření neměla. Řekla jsem jí, že se mi nelíbí jak zhubla a že ji začnu kontrolovat. Chtěla jsem si s ní promluvit, proč tak zhubla, co se děje...., ale řekla mi, že se o tom se mnou nechce bavit. Zjistila jsem, že měsíc nebyla ve školní jídelně na obědě. Musela večeřet u stolu a po jídle jsem hlídala, aby nešla na záchod. Jenže jí začalo být špatně. Bolesti břicha se stupňovaly a tak jsem jí vzala k doktorce. Musela se zvážit, což doma odmítala a zhubla o šest kilo. Při výšce 164 měla 44 kg. Udělaly jí všechny možné testy, které nedopadly nejlépe. Chudokrevnost, v nepořádku cholesterol, imunita....
Chodíme do poradny a k psycholožce. Nedá se s ní normálně mluvit. Je zalezlá v pokoji, nebo jde ven. Pořád je nepříjemná, už si ani nepamatuju kdy se usmála, nebo vlídně promluvila. Psycholožce řekla, že by si přála, abychom spolu trávily víc času. Asi jí to řekla, aby od ní měla pokoj, protože jinak si to neumím vysvětlit. Kdykoliv navrhnu společný program, kolo, nákupy...neguje to, nebo se chová jako spratek. Koupila jsem lístky do divadla a ptala jsem se jí asi desetkrát jestli chce jít se mnou. Prý jo. Nakonec tam přišla pozdě a celou dobu byla tak otrávená, že se mi chtělo fakt brečet. Vůbec nechápu co se s ní stalo.