To víš, že nejsi. Ale děláš všechno proto, aby ses vyventilovala jinak.

Mne dítě vydřelo tak, že jsem si šla až pobrečet... do polí. Fakt jsem ronila slzy jako hráchy, abych nebouchla a nepraštila ho. Ne, nejsem dokonalá, ani dítě není, prostě mělo nějaké pocity a řeklo x vět, které ho dlouho mrzely, protože jsem prostě jen odešla, možná chyba, možná ne. Mluvili jsme o tom - až posléze.

Taky emočně prostě divoký - kam práskne, tam udeří, buď slunečno nebo bouře, nic mezitím. A když smutno, tak fakt ubližuje.. vydírá.

Možná jsem ho měla profackovat, bylo by to rychlejší, úlevnější, ale určitě by to nebylo pochopeno a potíže by zůstaly, jsem tak ráda, že jsem odolala.

Nejsem proto žádná hrdinka. Před dětmi potíže neschováváme, tady nejsou žádné divoké emoční střety, není pro ně důvod, ale také přes ně věci nekompenzujeme.

Mně - jako dítěti, které tímhle prošlo - to připadá docela důležité.