Jojo, dneska jsem si taky "užila" jeden výbuch :-(. Řvala jsem jak fůrie, taky bohužel kvůli 100 a první pitomosti, co by šla řešit jinak. Mě teda točí a frustrují především vlastní děti, respektive poslední dobou propadám chmurným myšlenkám že těch 9 resp 6 let mojí denodenní výchovy není nikde vidět, mám pocit že v tomhle věku by měly být děti daleko daleko samostatnější, schopnější, umět myslet aspoň kousinínek dopředu, prostě se o sebe zkrátka mnohem víc postarat než dělají teď. Otázka je, kde je pravda - je to chyba dětí - jsou tak neschopné, je to chyba moje - že je to neumím naučit, nebo je chyba v nastavení mých nároků - které prostě ještě nemají šanci zvládnout? U rodičů oporu hledat nemůžu, ti jsou ještě radikálnější než já - děti by už měly umět VŠECHNO samy, protože oni (rodiče) když byli malí tak už dávno..... (doplň libovolnou aktivitu) dělali sami... Manžel je v pohodě (většinou, někdy taky vyprudí když si 6leťák neporadí s řízkem na talíři vidličkou a nožem), no a mě přijde že milion věcí opakuju milionkrát a efekt nula. A navíc jak jsou prázdniny, imrvére vymýšlím program, výlety, návštěvy, bazén, kino, les, kolo.... a pak chci třeba půl dne až jeden den být doma, a to se ti dva stačí tolikrát pohádat o blbosti nebo si hrají tak že u toho ječí a něčím mlátí, že je prakticky pořád jen napomínám nebo zakazuju či trestám. A když je chci rozdělit, urazí se, jsou zticha tak 5 minut začnou kňourat že chtějí být spolu. Potřebovala bych je zapřáhnout nějakou prací, ale v paneláku na 60m2 jí moc není, kuchyni mám tak maličkatou že se tam sotva vejdu já (si musím uhýbat když chci vytáhnout šuplík či otevřít dvířka).
A nevím, jestli až půjdu do práce se to zlepší (teď mě i štve že jsem tak dlouho byla doma, už jsem poněkolikáté vyplňovala kolonku "nezaměstnaná" nebo "bez příjmu", přijdu si že jsem prostě NIKDO, nemám žádnou profesi, automaticky jsem považovaná za línou či neschopnou protože jsem doma s velkýma dětma - a ty nejsou tedy nijak zvlášť dobře vychované aby to na nich bylo vidět), no a nebo naopak mě práce tak psychicky vyždímne, že na děti budu reagovat ještě hůř... fakt nevím. Muž bude pracovně mimo 4 měsíce, to mi na radosti a psychické pohodě nepřidává.
Jinak vážnější existenční či zdravotní starosti zatím nejsou, takže bych se měla normálně vzchopit, ale nějak mi to nejde.