Valkýro,

to máš pravdu, s přijetím.
A taky musím říct, že jsem děti vždycky chválila celkem dost (i když za každý prd teda zase ne), ale vždycky upřímně, když mi udělala radost jejich snaha či výsledek jejich úsilí (a teda nikdy jsem nejásala nad každým výtvorem svých dětí). A děti mají, obě, dost silnou vnitřní motivaci; to je ovšem taky dané povahami.

Nikdy jsem si nelámala hlavu s tím, jestli chválím málo / moc / akorát; v tomhle jsem bezděčně kopírovala své rodiče, jak jsem zažila jejich ocenění u sebe i u svojí o dost mladší sestry - protože si myslím, že to fungovalo dobře. Tenhle způsob se v naší rodině s našimi povahami osvědčuje a je dost pravděpodobné, že ho moje děti předají zase o generaci dál. Tyhlety dobré vzory od rodičů jsou pro mě opravdu cenné, protože si pak nemusím pracně probojovávat vlastní cestu jinudy. (A tady je vidět, že lidi docela často špatně hledají správný způsob a míru.)