Nemazlivého duracelového synka jsem jako mrňouse na tvrdo učila mazlit se se mnou style - pojď, uděláme mazli mazli, tuli tuli - a musel! Jakože musel bez možnosti úniku.
Páč já mám taky nějaký potřeby ve vztahu k němu, jako k dítěti - nemohla jsem žít jen tak, že jsem ho krotila a pokoušela jsem se ho krmit atp.. Byl dost náročný (až moc, dle mne).

Psycholog tehdy lehce pozdvihl obočí, když se mi ptal, jestli se rád mazlí. Protože já mu odpověděla, že musí. To bylo juniorovi 2,5 roku.

Postupně se naučil ten fyzickej kontakt nejen přijímat, ale i dávat, a teď (skoro 9let) se mazlí strašně rád! Hlavně se ségrou (14měs.) to je radost se na ně dívat!

I když je to šílenej extrovert cholerickej, díky tomu mazlení a fyzickýmu kontaktu (pohlazení, ruka na rameni, obejmutí, masáž zad atp.) - kterej tedy téměř vždycky vychází ode mne, ho i líp chápu a nejen, že se to s ním dá užít, ale přijde mi i takovej tvárnější... Nebýt toho, roste mi doma neempatickej asociál, podle mne...