Nestihla jsem ještě přečíst diskusi - ale v mém případě byly poslední kapkou situace, kdy jsem si uvědomovala, že nechci a nemám silu dál žít - a že tu přeci jen ještě pro svou nejmladší dceru nějaký čas potřebuji fungovat..

Poznání, že když spáchám sebevraždu - tak můj milovaný manžel, který mě k ní dohnal, bude před všemi předvádět truchlícího, kterého musí všichni litovat. Bude nechápavě kroutit hlavou a plakat, jak mu to ona (já) - mohla udělat.. nikoho nenapadne, že mě k té sebevrždě dohnal svých chováním a jednáním, že mi vzal vůli žít.. a co mé děti?? Nechat je tu, ublížit jim?? A zase být za nejhorší.. Ať udělám co udělám - vždy budu ta nejhorší.. KDYŽ JSEM TOTO POCHOPILA, TAK JSEM VĚDĚLA, ŽE MUSÍM PRYČ... A tak jsem se rozhodla odejít.


Ke svému rozhodnutí odejít od manžela jsem docházela celých 10 let. Bylo správné, jen byla chyba se tak dlouho rozhodovat, jelikož pak se to to hůř a déle dává dopořádku. Dnes jsem od něj pryč již čtvrtý rok a nikdy jsem nelitovala, jak jde čas, jsem stále spokojenější a jako bych teprve nyní začínala zpětně tu situaci jasně vidět.