Přidat odpověď
7mi, je to těžké. Mluvila jsem o tom i s psycholožkou - já jsem jedináček a od malička jsem toužila po tom mít někoho k sobě, s kým bych mohla vše sdílet. Už jako dítě jsem se cítila osamocená, všichni měli sourozence, já byla většinou sama. Tak pořád po někom toužím, ale čím zoufaleji hledám, tím jsem zranitelnější.
Po rozchodu s dceřiným otcem jsem se naučila žít sama. A rozchod s tím posledním přítelem mě znovu vykolejil. Nic není jako dřív. I tu nemoc zazlívám jemu - kdybych byla psychicky v poho, můj imunitní systém by pracoval tak jak má a nikdy by ze mě nebyla taková troska jako teď. Tou nemocí opravdu trpím.
Seznamování mě nebaví ani trochu, chtěla bych někoho, kdo za mnou bude stoprocentně stát v dobrém i zlém... ale jak ho najít bez hledání??
Na druhou stranu, dala jsem si teď pěknou fotku na seznamku a ty lichotivé komentáře jsou docela příjemné, i když 99,9 % reagujících mužů jsou nepoužitelní, dobře to vím.
Taky si uvědomuju, že mám hodně specifickou povahu, kterou hned tak někdo neustojí... přesto nepřestávám toužit po milujícím partnerovi a věřím, že jednou ho najdu.
Předchozí