nebavit se a vyčítat = podle mě nejhorší možné řešení.

Pak sem budeš psát, že se od Tebe odvrátily nejen kamarádky, ale i rodina.

Normálně bych jim příště telefon zvedla a popravdě řekla, že jsi měla problém to rozdýchat, že Tě to hrozně mrzelo a že bys jim asi měla pár věcí vysvětlit.

A pak bych jim udělala věcnou nalejvárnu o tom, co postižení Tvého dítěte konkrétně obnáší, včetně toho, že syn považuje setkání s nimi za odměnu a že je má rád.

Moje zkušenost je, že když máš nějaký nestandardní problém a nechceš, aby se okolí od Tebe odtáhlo nebo bylo netaktní, tak jim musíš PŘESNĚ říct, co od nich chceš a potřebuješ. Protože si uvědom, že ti lidé Tě mohou mít rádi a mohou být netaktní jen z důvodu nevědomosti, a odtažití proto, že jenom nevědí, jak by se měli chovat. Zkrátka když je někdo postižen něčím nestandardním, tak samozřejmě má právo na to, aby na něj okolí bralo ohledy, ale zároveň má trošku povinnost to okolí "navést" na to, co od něj vlastně chce, protože sám od sebe to bohužel nikdo nevycítí a ani se to od něj nedá chtít, a obecně lidi jsou vstřícnější, pokud mají pocit, že mají do problému nějaký vhled, že tam zkrátka není něco cizího, temného, čeho by se měli bát.

Zlými bych je nazvala až poté, kdy budou vědět a přesto budou schválně rýpat.