tak sebejistota pro mě nespočívá v tom, že budu okázale nerespektovat víru někoho jiného.

Moji prarodiče vystoupili z církve, můj tatínek byl ateista, který měl s církví vlastní nevyřízené účty, ale vždycky mi zdůrazňoval nutnost tolerance víry někoho jiného.

Moji pěstouni jsou věřící, ale za celou dobu pobytu u nich jsem to prakticky neregistrovala - nevěší to nikomu na nos, ale žijou podle toho. To je pro mě značka ideál.

Poznala jsem velmi fajn partu věřících lidí, kteří mě nikdy k ničemu nenutili, ale brali mě s sebou a leccos mi vysvětlili. A poznala jsem věřící hnusné fanatiky, kterým víra sloužila spíš jako klacek na bližní než k vlastnímu povznesení.

Z toho všeho jsem si odnesla poznatek, že ne/víra jako taková je čistě osobní a duchovní záležitost, ale nemá absolutně žádný vliv na to, jaký je ten člověk jako takový. K víře jako takové jsem velmi tolerantní a jsem velmi ráda, když mi je věřící ochoten osvětlit některé věci v rámci té své víry.

Ovšem očekávám na druhé straně stejnou toleranci k mému ateismu, v okamžiku, kdy by se MĚ snažil někdo natvrdo lámat, tak bych ho poslala kamsi bez přestupu.