To cítím drobet jinak - v naší rodině se my u toho stolu modlíme a kdo je u nás, tak to holt vidí/může se zeptat/přidat.

V jiné rodině, jsem-li v rozpacích, tak se zeptám, nebo když je jasné, že se společně nemodlí, pomodlím se sama v duchu. Cosi v tom duchu "my home my castle", ale to je asi taky jen osobnostní rys a ne obecný princip křesťanského života.

Ale nevynechám modlitbu proto, že jsem pozvala na oběd ateistu, to by mi právě přišlo popření sebe sama (nejde o ten rituál před jídlem, to je zvyk, symbol, ale princip to ilustruje pěkně). Na druhou stranu přece nebudu chtít, aby si v kostele klekal podle bohoslužby někdo, kdo se přišel jen kouknout.

Takže za mě bys před mýma dětma mohla i čarovat, akorát by se tě pak možná ptaly na detaily a když by se ptaly mě, tak bych jim řekla, ať se zeptají tebe, že já nevím, a čarování nevěřím a nesouhlasím s ním.