I já jsem měla panickou poruchu v té podobě, že jsem si myslela, že jde o přicházející mdloby či snad infarkt. Bylo mi jakoby na omdlení, potíže s dýcháním, pocit silné nevolnosti, později se přidal třes. Trvalo to asi půl až tři čtvrtě hodiny. Stalo se mi to dvakrát s týdenním odstupem ve velmi stresovém období, skončila jsem na interně v nemocnici, kde mi ale prokázali, že jsem fyzicky naprosto v pořádku a poslali mě domů, s tím, že problém je nervového původu. Přes prakt. lékařku jsem pak šla k psychiatričce, předepsala mi odpovídající antidepresiva (Sertralin). Já jsem se následně psychicky a fyz. zhroutila (měsíc jsem byla schopna jen ležet + se dostavily úzkosti, jak zabrala antidepresiva, bylo lépe a lépe). Existuje také literatura o panické poruše, já mám brožuru, kde je v závěru popsáno, jak s panickou poruchou pracovat, pokud se objeví - hlavně je to otázka psychicky, "nepanikařit", nenechat se jí "ovládnout", v klidu ji pomalu rozdýchat a "odmítnout", povznést se nad ní. Nejhorší podle mě je, když člověk neví, co je zač, a setká se s ní poprvé - já jsem volala záchranku, byla jsem sama doma, opravdu jsem myslela, že mám infarkt. O panické poruše jsem předtím nikdy neslyšela.

Doporučuji ale řešit - jak akutní podobu konzultací u psychiatra, tak také zamyšlením nad příčinou - přichází po stresovém vypětí, jestli je možné stres eliminovat. Odstranit tedy i příčinu, nejen důsledek. Hodně štěstí, dobře vím, jak je to nepříjemné.