Děti rozpad rodiny vnímají...no, ostatně, i my dospělí, kterým se případně jejich (původní, nebo první vlastní) rodina rozpadla, jsme to vždy nenesli snadno, ale spíš jako otřesení a ztrátu základních životních jistot. Nicméně, "dvojí život" také není řešení - to je "řešení", nesmírně psychicky zatěžující všechny členy rodiny A, a samozřejmě i případné rodiny B (na straně druhého alternativního partnera/rky). Mně přijde jako nejpřirozenější a nejméně "psycho" řešení prostě přiznat situaci na rovinu - není rozhodně třeba zacházet do detailů, ale prostě sdělit svým nejbližším (tj. manželovi i dětem), že jsem se ocitla ve složité životní situaci, v níž nechci udělat zbrklé či špatné rozhodnutí, jak budu (budeme) žít dál, abychom mohli všichni žít spokojeně, a proto na něj potřebuji nějaký čas (řekněme, do konce roku?) a samozřejmě ujistit děti, že tuto situaci nijak "nezavinily", že nicméně život dospělých přináší jisté obtížné situace, na které jsou i dospělí krátcí. Pokud by to šlo, v těchto situacích prospívá určité "odloučení" partnerů (se zachováním chodu rodiny a "nekašláním" na děti) - pokud to nelze provést fyzicky (odstěhování do jiného bytu, pokoje nebo k rodičům), tak pomáhá i jasné vymezení "odteď se k sobě budeme chovat jako k řekněme kolegům z práce - zdvořile, ale formálně" (třeba nevstupování do koupelny, v níž je druhý přítomen, jasné vyjádření, že na přechodnou dobu se vzdáme všech intimit nad zdvořilý slovní pozdrav apod.). A po dobu, po kterou si člověk vyjasňuje svou situaci, pomáhá, když se ale nestýká ani se svým alternativním partnerem/kou (které/mu je třeba to takto také vysvětlit).

Když se člověk za nic neschovává a před ničím neutíká, má velkou šanci přijít na to, jak by měl dál postupovat.