Nakonec jsem místo spaní skončila s dětmi u filmu :) tak jsem ještě nakoukla...
nebudu reagovat na všechno, ale ujišťuju tě, že na psychologa jsme se obrátili, a ne jednou. nebudu vyprávět celou historii, to by bylo na dlouho, ale syn se začal v souvislosti se školou mj. dlouhodobě pomočovat a v současné době je, mimo jiné díky "zkušeným" pedagogům, ve stálé péči odborníků. a jejich rada mj.: změnit školu, kde bude moct syn "dýchat". Ono totiž když se dítě cítí ve škole přijímané jako rovnocenná bytost, tak mu to kupodivu pomáhá i s tím zapomínáním...
víš, je to smutné, když máš doma dítě, které je zjevně velmi inteligentní, o některých věcech ví víc, než učitelka, ale je přitom ponižované, zesměšňované, atd. V takové situaci promiň, ale fakt mi "ořezaný pastelky" už připadají jako prkotina...

momentálně chodí dočasně do jiné školy a světe div se, dostává tam jedničky - ne zadarmo, ale protože předvede nějaký výkon. třeba i proto, že ho učitelka vyzkouší ústně, protože respektuje IVP a nenutí ho zbytečně psát. ve "své" škole je za lempla a čtyřkaře.

tohle je marná debata, protože tady řada diskutujících přistupuje s určitým předporozuměním. dítě, které nenosí pomůcky, má jistě nezodpovědné rodiče, kteří se nikdy nesnažili mu v tom pomoci. rodiče, kteří přinesou "papír od psychologa", jsou hyperprotektivní. pokud se na děti nedupe, nic se nezlepší. a tak dále. když se snažím vysvětlit, že to může být i nějak jinak, tak si znovu přečtu stejné argumenty stále dokola. jenže věci nejsou vždycky tak snadné a černobílé a ne každý "zaručený návod" funguje na všechny děti.

jsem opravdu vděčná za naši výchovnou poradkyni. jak jsem psala, má za sebou dlouholetou praxi (je už sama babičkou) a je to dětmi velmi respektovaná učitelka. radila jsem se s ní, co se synem, zná ho dobře, učí ho. mj. jsem sama připustila "já vím, možná jsem moc ochranitelská" a ona mě přerušila a řekla mi: "tak to pozor. kdo jiný, než matka, by se měl za svoje dítě postavit?" hodně mě tím povzbudila, během našeho dlouhého rozhovoru mi to řekla několikrát. ujistila mne, že ona s ním nemá žádné problémy - a že když náhodou něco, stačí se na něj podívat, a je klid. A čím mě fakt překvapila, bylo "jako matku vás musím fakt pochválit, protože váš syn se narozdíl od některých umí chovat slušně. to jste ho naučila". přiznám se, že jsem se jí tam málem rozbrečela, protože jinak neustále poslouchám, jak syn něco zapomíná, že se baví při vyučování a tak dále... navíc v některých případech dostává blbý známky i z předmětů, kde toho hodně ví, a nejen ví, ale rozumí souvislostem.. ta bezmoc, to je fakt něco hroznýho... a ano, víc a víc na školu kašle, protože mnohokrát zažil, že snaha byla na nic... a já vidím, že je možná jedna z posledních možností, jak mu umožnit zažít něco jiného...
u něj došlo k vývoji od jsem úplně k ničemu a blbej (1-3. třída) přes vcelku klidné období s prima učitelem(4-5 třída) až po puberťácký vzdor, (který se tedy snaží stále jakž takž držet na uzdě), kdy si uvědomil, že nikdo nemá právo ho arogantně ponižovat... no nic, to by bylo fakt na dlouho.

trochu mimo téma - ale v poslední době jsem se dostala k problematice o "underachievement", česky "podvýkonu" - proč děti podávají ve škole nižší výkon, než na jaký mají. je to moc zajímavé, v češtině žel nic k dispozici pokud vím není. hodně mi to pomohlo synovi víc porozumět.