Kdo děti chce, prostě je má (tedy pokud mu to zdravotní stav dovoluje).
Z mého pohledu:
Zdraví je první hledisko.
Psychologie druhé - zní to hnusně, ale člověk se neubrání alespoň blesknutí myšlenky, co kdyby se s tím jedináčkem něco stalo.
Rodiče, kteří mají ještě další dítě - děti, se s náhlými zlými událostmi vyrovnávají lépe, mají ještě pro koho žít, popř. je jim druhé dítě či další děti oporou při péči o nějak handicapované dítě.
(nesejčkuju, jen píšu, jak uvažuju já, takže pouhá inspirace
)
Třetím hlediskem je diagnóza jedináček - diagnóza to prostě je - znám jich mnoho, jen v rodině jich máme několik.
A až někde na posledním místě jsou peníze a sociální status.
Taky rádi jezdíme na dovolenou a dobře si žereme, ale pro dítě bych to obětovala.
V Čechách je taky hezky, lze vyjet i do zahraničí relativně levně - vždyť to nemusí být Havaj, že?
A vařit?
Vařit umím skvěle i z obyčejných věcí a ani dnešní důchodci se neživí suchým chlebem
Nákladné je to dítě - to ano.
Takže co nejdéle kojit a přejít rovnou na běžné mléko, hledat akce na plínky, jezdit za hranice na nákupy velkých balení všeho možného, protože se to vyplatí... Prostě vždycky se dá ušetřit - s vaším příjmem - před miminem zvláště
Ale to jsou všechno jen úvahy.
Já bych jedináčka nechtěla a děkuju za to, že mohu mít děti dvě.
Ráda bych tři, s tím, že by nám standard asi klesl taky, ale bohužel mi to mnoho okolností neumožňuje...