Mám úplně stejný pocit jako ty - trvale velkou radost z toho, jak jsou kluci parťáci a mají se rádi. Taky jsem jedináček a tu pospolitost a kupu srandy, co spolu užijí, jim opožděně a upřímně a závidím. Já byla v dětství tak nějak hodně osamělá...často mi večer bylo smutno, hodně smutno. Ne že by má děti se občas neporvaly, či na sebe neřvaly výrazy, které by člověk chtěl slyšet - ale převládá jednoznačně to pozitivní.