Boží, někdy nad některými věcmi třeba přemýšlej.
Často vypálíš určité věci strašně rychle a je vidět, že se sama moc nezamýšlíš, myslím hlubší zamyšlení.
A ty myslím dokonce ani žádné vysvětlení nechceš slyšet, zdá se mi, že i takovými věcmi pohrdáš.
Ale na tuhle otázku, cos řekla, bych ti asi odpověděla, aby sis představila své dospělé děti, které miluješ. Jedno milované dítě zabloudí, vidíš, jak moc se trápí, jaké dělá chyby, ráda bys mu nějak pomohla, ale musíš počkat, až na určité věci přijde samo (a třeba nepřijde, to nevíš)...co budeš cítit, až se jednou vrátí domů "napravené" a požádá tě o odpuštění?
Schválně používám jednoduchá přirovnání
.
není to o tom, že tamty "hodné" nemiluješ, ale o tom, že jsi viděla, jak se to jedno řítí do záhuby a nemohla jsi proti tomu nic dělat...a poznání a návrat toho dítěte je velký důvod k radosti.