Souhlasím, že u vzdělávání by volba být měla, jednak proto, že vzdělávání není jen získávání praktických dovedností, proces vzdělávání má socializační funkci, ale ne jenom, jak tady bylo zmíněno, ale i v rámci rodiny, v rámci střídání generací... A jednak proto, že to má praktický význam, dneska má smysl školství držet na určité jednotné úrovni prostřednictvím cílů (např. včetně rámcových osnov), ale ne forem, jinak se od praxe oddělí ještě víc, než je odtržené teď. Nicméně ruku na srdce: vzhledem k počtu domácích škol to opravdu nebude rána, ale ranka. Pokud se zasazovat o domácí školy, pak kvůli nim samotným, a ne mávat ohrožením demokracie.

Tím příkladem jsem nechtěl říct nic proti domácímu školství, rozhodně ve prospěch házení klacků pod nohy, a to navíc takovému faulovému házení ze strany, jak se občas děje. Místo toho by se spíš měly jasněji nastavit podmínky, klidně přísně, ale spravedlivě, a ne jako teď, že formálně se říká, "ano, smí se," ale ve skutečnosti často "zabránit, pokud se dá."

Nevyzdvihoval bych domácí školu na piedestal, ona nemusí být z principu lepší než běžná veřejná škola, může být dokonce i horší. Ale i veřejné školy jsou lepší a horší. Veřejná škola se taky nedá z principu okvalifikovat jako horší. U veřejných škol jako jeden z velkých problémů vidím spolupráci rodičů a školy, ale to už není ani tak problém školství (i když taky), jako problém naší současné společnosti obecně.