Tak hlavně je to životní období jako každý jiný, má svoje klady i zápory.

Fakt si nemyslím, že by bylo zdravý nebo správný poměřovat všechno etalonem mládí s tím, že co není mladý, je špatný a je tudíž nutné se toho mládí nebo jeho zdání křečovitě držet.

Pro mě je už ten výraz "stárnout s noblesou" trošku divnej, jako by mládí tu noblesu nepotřebovalo a potřebovalo ji až stáří, protože je samo o sobě nějak méněcenný. Myslím si, že je základ uvědomit si, že každé životní období má něco do sebe, a přijmout sám (sama) sebe se vším všudy, i s tím stárnutím a vráskami.

Nejsympatičtější a nejnoblesnější mi vždycky přišli lidi, ze kterých jsem neměla pocit, že by sami sebe tak děsně prožívali, a to včetně vzhledu.