Mám zkušenost s klavírem. V osmi letech je základním kamenem všeho dalšího kladný vztah k nástroji a cvičení. Všechno ostatní je až druhotné a bez toho prvního to stejně nejde. Tj. snažím se vytvářet kolem nástroje příjemné situace, pozitivní naladění. Pouštíme si spolu zajímavé ukázky na netu (chlápek co hraje zády ke klavíru, vyzvánění telefonu přehrané na pianu, atd.). Čas kdy cvičíme je náš společný čas, kdy se nenecháme rušit sourozenci. Vymýšlíme blbinky. Máme kolem sebe pár lidí, kteří hrají a dávají mu zpětnou pozitivní vazbu. Ukazuju mu, že na klavír nehrají jen seriózní staré panny. A mezi tím vším docela zaniká můj každodenní dril. Občas klidně zařvu, když jediné co má v hlavě je Mine Craft, ale je to opravdu občas. A když mám chuť ho umlátit notami, ukončím cvičení pod záminkou přípravy večeře a jdu se vydýchat na záchod. To, že před koncertem se mi chce plakat a zvracet, ale on je naprosto free, považuji za vítězství nad sebou. Zaměř svůj perfekcionismus na vytvoření perfektní atmosféry kolem hry na nástroj. Jinak ti to bude stejně k prdu.