Kačko,
chápu, že se bojíte, ale takhle taky přenášíte svůj strach na syna. Mám jiný pohled - měla jsem v dětství epilepsii, máma se o mě bála, já jsem se proto taky bála všeho možného. Při tělocviku jsem se bála hrazdy, kozy, a podobně, protože jsem si představovala, že budu mít krátkodobý výpadek a spadnu a něco se mi stane. Dovedete si představit, jak je v kolektivu oblíbené dítě, které se takhle chová.

Spánkový režim jsem měla takový, jaký jsem si ho udělala - jsem "sova", trvalo mi hodinu i víc, než jsem usnula, často jsem večer ožila, i když jsem byla přes den unavená.
Jak jsem později vyčetla na jiných fórech, epileptik by hlavně neměl být nevyspalý. Jestli tedy jde na nějakou dětskou oslavu, kdy se pujde spát trochu později, ale ráno se vyspí taky déle, tak to je nejspíš v pohodě.

Ten stres ale může být pro to dítě větší než u vás - s tím spojený pocit vlastního ohrožení a i méněcenosti, protože je jiný, horší než ostatní, protože musí brát léky a není v pořádku, jako ostatní děti. Ale každé dítě je jiné, některé to vnímá víc, některé méně. ¨
Když na to vzpomínám, hlavní úloha mojí mamky byla v tom, že mi vždycky strčila léky a dohlédla, abych si je vzala, a pak samozřejmě kontroly u doktorky. Na žádnou extra péči - teda kromě toho strašení vším možným - si nevzpomínám.
Je to možná drsné to říct, ale vy tu nemoc nemáte. Léky udělají většinu práce za vás, synův stav nic tak silně jako léky neovlivní. Jestli někdy půjde spát o hodinu později, to je (podle mých zkušeností) vedlejší.