Mám to doma podobně, celkem 2x a navíc se mi vůbec nechce být zodpovědná za dvě prvňačky, jestli mají hotovo vždy všechno, správně a včas. Ale jednoznačně jsem se rozhodla pro školu.

Holky jsou velmi šikovné, kromě běžných atributů školní zralosti skutečně čtou s porozuměním (oukej, jedna líp, druhá hůř), bezvadně dotáhly několik handicapů – jsou předčasně narozené, nízká porodní váha, navíc bilingvní dvojčata.

Jenže: jsou extrémně drobné (chodíme na endokrinologii), červnové, mají poruchu pozornosti a jedna hůř slyší.

Ale vzala jsem v úvahu:
– vždy budou nejmenší, a to i za rok, mezi dětmi o rok mladšími
– už teď jsou v mnohém napřed před ostatními, a to jej jejich třída výjimečně vyrovnaná, většina dětí má rodiče, kterým záleží na vzdělání a doma s dětmi hodně pracují
– porucha pozornosti je podle mě rodová, já ji mám také a rok čekání ji rozhodně nevyřeší
– tento rok budou mít lepší učitelku než za rok
– tento rok bude ve třídě 16 dětí, příští rok cca 26
– tento rok mají štěstí na výjimečnou studijní skupinu, zatímco příští rok bude několik dětí s ADHD (asi čtvrtina třídy!)
– nevím, jak dlouho tu budu, abych je mohla podporovat, čili každý rok, kdy se stihnou něco naučit, je dobrý. Kamarádce zemřel otec první rok, kdy studovala v zahraničí – kdyby měla odklad, asi nikdy by v cizině nestudovala a patrně by ani neměla vysokou školu (je z jiné země, otec vše rozhodl a zařídil, v její zemi se VŠ platí a to by bez otcovy podpory také nemohla zvládnout). To je sice extrémní příklad, ale i v našich podmínkách se může něco závažně zkomplikovat a ohrozit studium.

Takže to vidím tak, že je třeba rozhodování řešit komplexně, ze všech možných úhlů. Držím palce