Já bych se snažila nebrat ty diagnózy příliš vážně, neupínat se na ně. Mám zkušenost se synem AS, který udělal takový skok ve vývoji, že dnes nemá téměř žádný problém - čemuž bych někdy v jeho čtyřech, pěti letech nedokázala uvěřit.

Když nebudeš dávat hranice sobě v přístupu k dítěti, a hlavně svému dítěti, nebudeš k němu přistupovat jako k postiženému, nebo omezenému, bude mít větší prostor k rozvoji.
Čímž nemyslím, že bys na něj měla mít přehnané nároky. Spíš o něm nepřemýšlet v diagnózách, ale ve smyslu - jak konkrétní malé věci zlepšit nebo vyřešit.

Jinak s různými psychology mám různé zkušenosti, dělali různé závěry, někdy byli dost mimo, třeba když posuzovali zralost dítěte podle nakreslené postavy, když jsem jim předem řekla o podezření na AS. V poradně se taky dítě často tu půl až hodinu projevuje jinak než doma ve svém prostředí.
Takže víc než na závěry psychologů bych dala na svojí intuici. Ty znáš svoje dítě nejlíp. A taky nech něco na dítěti samotném, nemusíš to všechno strhnout sama.