Nevím, jestli přesně odpovím na otázku (vlastně vím, neodpovím), neměla jsem ječící dítě, prostě jen dítě vyžadující větší pozornost a hodně trpělivosti. Na mladší mi "nezbývaly" síly, a to jsem si mohla dovolit zejména proto, že to byl chytrý a samostaný a kouzelný andílek, kterému šlo všechno samo, okolí ho milovalo. Chybu jsem si uvědomila ve chvíli, kdy mi dcera, prvňačka, cestou do školy řekla: A já jsem se měla naučit básničku, a tys ji ani nechtěla říct (v té chvíli jsem syna zkoušela z násobilky). To mi otevřelo oči a pozornost jsem začala rozdělovat rovnoměrně. Je tedy možné, že puberťačka opravdu volá po pozornosti, tak jí ji dopřej "za každou cenu". Ještě dodám, že dneska jsou moje děti obě úžasné, prostě se to nějak vyrovnalo (tím myslím zejména to, že se syn srovnal a náročnější období jsme překonali - i když i dneska, tedy po dost letech, si někdy vzpomenu, že mi občas ruply nervy a já jsem situaci nezvládla tak, jak bych měla, a je mi z toho do breku)
.