Mám 3 děti. Ty mladší mají necelé 3 a 5 let. Tříletá za mnou před týdnem přišla a říká: "Maminko, divej- me, me, me maminka, te, te, te tatínek, pe, pe, pe postel. Bez zaváhání určuje první hlásky slov. Z nudy se naučila psát asi 10 písmen (m-maminka... podle toho začátku slova, co sama určuje), ale kreslí jen hlavonožce. Pětiletá první hlásku absolutně nechápe, co jako by se po ní chtělo, zato už asi rok sčítá do 10, písmen pár zná, ví, co to je za písmeno. Kreslí od 2 let celé postavy, zvládá velký formát celý zaplnit, všímá si detailů, včera nakreslila podle miniaturní hračky parádního lva a vystřihla ho líp než nejstarší v 10 letech. Třináctiletá v 5 letech četla knihy, noviny... s porozuměním textu. Teď je ve škole dobrá, ale poněkud "levá", přitom ve 2,5 letech zavazovala tkaničky a zapínala si sandálky na přezku. Každá zvládá něco jiného, jinak se staví k neúspěchu- nejstarší to zabalí, prostřední se smíchem odhodí nepovedené dílo a zkouší to, než se podaří, nejmladší, u toho zuří, ale musí držet krok s prostřední, je strašně soutěživá, takže když se jí něco nedaří, zkouší, ale ne s radostí, ale s řevem a dupáním.
Takže děti nesrovnávám, moc je "netrénuju", jsem dost uštvaná z běžného provozu. Když mám sílu, obdivuju ten zázrak, jak sají všechno jako houba, jak jsou každá jiná a všechny skvělé. Je mi vcelku jedno, jestli budou premiantky, hlavně aby byly spokojené. Určitě kvůli maturitě, na kterou mé dítě nemá, nebudu šílet a radši s ní vymyslím obor, který by ji bavil dělat.