Žubko, kdo nezažil, nepochopí a bohužel, ani neporadí. Ani rady doktorů se neposlouchají dobře. Vím, o čem píšu. Mnohaleté čekání na dítě mám za sebou a ten zázrak, když se mi, za asistence, podařilo otěhotenět a donosit dceru, ten ani neumím popsat. Pořád mám ale v paměti to dno a beznaděj, když jsme na dítě čekali. Je to jak rez, která tě rozežírá zevnitř. Nesnášela jsem ty rádoby rady (nesmíš na to myslet, soustřeď se na něco jiného...). Okolí to jistě myslelo dobře, ale já už jsem byla pohlcená tou rzí Velké štěstí jsem měla, že mě v práci nikdo nedeptal a bylo tam až kamarádské prostředí. Věřím, že pouze díky tomu prostředí jsem se nesesypala a neskončila (alespoň na čas) doma

Pro zakladatelku opravdu nemám radu. Jen nesmí přestat doufat, i když to vypadá beznadějně