Ahoj, mám to stejné jako ty. U mě je zvláštní, že přesně vím moment, kdy mi to začalo. Jela jsem autobusem, po mostě přejížděli silnici pod nama (ten most jsem jela snad 10000x), já seděla těhotná na sedadle, a šup - už jsem ho měla!!!! Od té doby nevylezu na balkóny, jen ve dvřích ( jako dítě - 6.patro), na rozhlednu jsem vylezla, no ale držela jsem se vnitřního zábradlí, klečela na kolenou, brečela a tahala mé dětičky za ruky v křeči. Tehdy poprvé kamarádi pochopili, že nekecám. V metru se držím, medituju a ani nedutám, nesmí kolem mě nikdo stát. Teď mám jednu práci, kde mám vyjít do 1.patra po vnějším kovovém schodišti s mřížovanýma schodama (vidím dolů) a pokaždé je to vnitřní boj
Jediná rada, která je funkční u mě: nastav si vnitřní komunikaci na "V pohodě, nic se neděje, paráda, já si to užívám, já se vlastně nebojím." No a takhle si mumlám 2x týdně, když lezu do toho 1.patra. Pomáhá to....trochu.