Něco podobného s dcerou. Kategorické odmítnutí vedlo k tomu, že se zabejčila. Sdělení podmínek, které musí být splněné, abychom se o to, co může a nemusí být, mohly alespoň pokusit, procházelo lépe. Ne ovšem na první pokus, tak měsíc jí trvalo přizpůsobení. Druhou stránkou byla důslednost v tom, že pokud čas vypršel, opravdu se ta konkrétní činnost vykonávat nebude. (A v jednom případě ji velmi zrychlila i má velmi rozhodně projevená ochota odvézt ji do školky v pyžamu, neumytou a hladovou. - Předem domluveno s učitelkou, že to patrně v týdnu použiju jako poslední prostředek.)

P.S. Když jsem to řešila, asi polovina lidí mi vysvětlovala, že jsem k ní zřejmě málo důsledná (nic si nikdy nevyřvala a všechny slíbené tresty jsem v 95% realizovala), druhá polovina byla toho názoru, že jsem důsledná příliš a že dcera kopíruje moji neústupnost. Tak si vyber. V naší rodině bohužel to dítě nemá celkem po kom být submisivní.