V klasických pohádkách je spousta nelogičností v ději. Některé jsou později dějově a stylisticky učesané, ale obecně je toho tam opravdu dost. Vychází to z toho, že spousta sekvencí se přidala tak, aby umožnila další rozvíjení děje. Vyprávělo se tak, se udržovala pozornost posluchačů směrem dopředu, co přijde, neohlíželo se moc dozadu - ledaže se vrátili a žili šťastně až do smrti, zlé macechy byly potrestány atd. Odtud konečně i ti stařiččí princeznini rodiče, nikdo se nerýpal ve zpětném ději, kdy si ji asi pořídili, podstatné bylo to, v co to ústilo, jakou to situaci nastolovalo.

My jsme zhýčkaní knihami a filmy, ve kterých se na logiku děje nejen dbá, ale se na ní i staví, kritiky, kteří na nelogičnosti s gustem upozorňují, i faktem, že si můžeme knihu přečíst nebo film pustit znovu. Ale dětem to podle mých zkušeností nevadí, prostě jsou asi v uvažování přirozeně orientované směrem vpřed.

Mně osobně vadí nejvíc takové ty příběhy "o zvířatkách ze dvorka", které mají za cíl masírovat dětské mozky a vpravit do nich politickou korektnost apod. Nic se tam dohromady neděje, nakonec se všichni dohodnou a to je pointa. V pohádce běžní hrdinové zažívají neobyčejné věci, v kreslených sračkách neobvyklí hrdinové prožívají tuctový život - to je pro mne nesmysl... A taky dřív v bajkách jednotlivá zvířata zastupovala třeba lidské charaktery - dneska se zvířatka (děti přece mají rádi zvířátka, a taky veselé barvičky, takže jsou zvířátka vesele nesmyslně barevná a kreslená lidmi, kteří živé zvíře snad v životě neviděli, jen jiné kreslené pastelově zbarvené nestvůry) - tak dneska se zvířata v příbězích pro děti (bajky ani pohádky to nejsou) neliší charakterem a rolí v příběhu, ale tvarem a barvou. Taky nesmysl.