Před chvíli jsem uspala malou po obědě, udělala si kafe a náhodně na chvíli zapla televizi. Trefila jsem jakýsi pořad "Svatební zvony", ve kterém nevěstě koordinátoři připravují svatbu, ona si nechává botoxem vyhlazovat vrásky a šílí z toho, jak se to nezvládne. (Tak jsem to zase vypnula.) A do toho mi zavolala kamarádka, že se bude vdávat, že už se to může říkat, tak mi to říká. Že už mají termín a místo a prostor na oslavu a ona šaty, jen chudák neví, jak to všechno zvládne zařídit, protože už je to za 6 měsíců. Měla jsem co dělat, abych jí negratulovala za hurónského smíchu, protože podle mě se dá za šest měsíců zařídit cokoli kromě živého Elvise. Jasně: čím více má člověk jasných představ, tím víc času může přípravami strávit. A čím více času má člověk k dispozici, tím více vymyslí věcí, které by řešit mohl.

Pro ilustraci přiblížím svou svatbu. V polovině května jsme se s partnerem dohodli, že se na konci června vezmeme - to máme 6 týdnů. Den poté jsem zamluvila termín na radnici (ještě byl poslední) a sehnala prostor pro oslavu, koncem týdne jsem se šla dohodnout na ušití šatů - termín dodání mi příslíbili týden před svatbou, rychle informovat všechny důležité (měli jsme kliku, taky už mohli mít dovolené). Svatební oznámení po internetu, dort z oblíbené cukrárny na jednu návštěvu a vyzvednutí, kytky z oblíbeného květinářství na jednu návštěvu a vyzvednutí, hudba reprodukovaná (prakticky zázemí používané pro diskotéky), najmout kuchaře (prostor byl, měli kuchyň, ale sami už nevařili), dohodnout menu, výzdoba ponechána na poskytovateli prostoru (jen jsme dohodli rozmístění stolů a počty lidí), moje matka v záchvatu šílenství žádala, abych jí řekla, kdo při přepravě pojede v jakém autě, nediskutovala jsem a poslala jsem jí to (a všem ostatním s poznámkou, že řidič si přepočítá své osoby a doveze je ), zorganizovali jsme pečení koláčů (v rozumném množství, strašně jsme se na to se ségrou těšily), zajistit možnost ubytování pro svatebčany (jednu chvíli to vypadalo bídně, ale pak se to vyřešilo jako zázrakem). Nejhorší akce byla shánění bot, protože správný styl ve správné barvě a mé velikosti jsem potkala ve 33 obchodu. Nejvtipnější bylo, když volali z radnice, že se sekli a náš termín v 10hod omylem přidělili dvěma párům a už nic volného není. No, oni dávali termíny po hodinách a věděli, že do 3/4 hodiny je jedna akce hotová, takže: my na 9:45, ti druzí "zmatení" na 10:30 a následující pár objednaný na 11 byl informován, že jejich obřad pravděpodobně začne až v 11:15. Pohoda. Manžel na to vzpomíná tak, že to byla nejlepší svatba, na které kdy byl - ještě aby ne, když se organizovala podle nás. Normálně jsem chodila do práce a při tom se to za těch 6 týdnů zvládlo krásně - ač bych se nezlobila, kdyby bylo času víc, některé věci by měly větší šanci vyjít (i když nakonec vyšli stejně).

Jak vzpomínáte na svou svatbu vy? Šílenství nebo klídek? Něco mezi?