Neotužovat dítě, ale sebe, aby mělo vzor zvládání situací. Komentuju svoje pocity a důvody, proč něco dělám (žádné divadlo samozřejmě). Kolikrát mě až rozesměje z toho, jak děti přejímají můj přístup k věci (mladší poučí starší, že máma přece taky,...., když......). Oba s manželem jsme introverti a sociální kontakt je naučený, vědomý a víceméně jinak v mnoho směrech často zatěžující. Dcery vědí, že spoustu věcí dělám extrémně nerada, ale protože chci výsledek, tak je dělám. Takže mluvíme spolu o tom, co dělám, proč to dělám. Motivuju je v příkladech. Ony vědí, že pro mě není přirozené kontaktovat cizí rodiče, domlouvat oslavy apod., ale dělám to, aby se ony mohly bavit. Když si dcera nechce sama něco vyřídit, tak jí řeknu, že když já volám xxx, tak se mi to taky není příjemné, ale ... Funguje to (samozřejmě vše konstatuji, nehodnotím, neshazuju). Dovoluju jim dělat chyby bez toho, aniž bych se mrákotila. Konstatuju, že se to nepovedlo, učiním opatření (chvilku dohlížím nad přípravou apod.).