tady to totiž není o nesamosatnosti, když si otec skoro všechno udělá, ani ten příspěvek na péči nebude valný, tady je problémem neustálý monitoring jeho funkcí při problému a při vší úctě, takovýto servis může mít tak ve zdravotnickém ap. zařízení, těžko mu ho může zabezpečit jeden jediný člověk, který je sám bohužel taky nemocný, i když jinak

kdyby otec potřeboval fyzickou posluhu, daly by se objednat pečovatelky, ale on potřebuje jen neustálý dohled z dálky, asi jako lidi s dawnovým syndromem chráněné bydlení

pokud by na tom byl otec už ke konci, tak řeknu hospic, ale pokud je prognóza dobrá a zůstane naživu jen s tou epilepsií a cukrovkou, pak je na to léta života a pak se musíte pokusit najít externí zařízení, kde bude úplně nebo část dne pod dohledem

tedy pokud vám jde tak strašně o to, aby přežil co nejvíc let navíc, i když po pravdě řečeno, nevím jestli tak kvalita jeho života je taková, že je ze svého života opravdu nadšen, třeba kdyby se sám a vy taky smířili s tím, že může dojít k dituaci, kdy pomoc nebude nablízku, pomocník bude spát a dopadne to fatálně a předem se s touto situací vyrovnali, bylo by pro všechny líp

protože to je to, co vás všechny stresuje, jestli ho udržíte o rok, dva, pět /neznám prognózu/, není to skutečná potřeba péče

možná i matka kdyby se smířila s podobným vývojem situace, přestala by ho tak hlídat a přestalo by jí to psychicky drtit, to vědomí odpovědnosti, že by měla být ve střehu každou minutu, pak když jí to dorazí, tak to je zřejmě ten důvod, proč uniká do spánku z prášků nebo alkoholu /až poslední dobou/.
Protože jí svědomí nedá nad tím mávnout rukou, ale když se dívá na svoji budoucnost, nevidí jí růžovou. Vidí třeba spousty let, kdy bude zavřená většinou doma, otci nic extra nebude, ale nebude se s ním dát nic moc podnikat venku, ale péči nebude potřebovat, tudíž ani žádná charita nepřipadá v úvahu, aby ho hlídala 24 hodin denně.
Pro tu matku to musí být takové slušné vezení, kdy nezná konec výkonu trestu, když to lehce přeženu.
Zkuste si představit mít takhle omezený pohyb. Bohužel ona je ten, kdo se musí třeba rozhodnout, že to dělat nadále nechce a tím ani nemůže s otcem žít ve společné domácnosti. Lidi si čassto neumí přiznat, že na něco nemají, protože to vypadá jako ostuda, že na to nemají, pak to ale takhle vypadá.