U nás se to neřešilo, protože chodil do školky, co je při škole a prostě tu jeho jinakost brali jako jinakost. Učitelku dostal vstřícnou a tak problémy nebyly. Při přechodu na druhý stupeň jisté problémy vznikly, ovšem učitelka z prvního stupně zasáhla a vše bylo zas OK. Až při přechodu na jinou školu se to vše začalo komplikovat a řešit, ale na druhou stranu jsem ráda, že to byl pořád druhý stupeň, protože aspoň vím, na co mám být připravena na střední škole. Tedy nejen já, ale i syn to ví a díky tomu si myslím, že přechod na střední školu nebude tak problematický jako byl přechod ze školy na školu, kdy jsme na to nebyli připraveni. Že má a bude mít problémy se vztahy plus se začleněním do společnosti, to taky vím a nejsem si jistá, zda to synovi zcela došlo, zatím tohle neřešíme, spíš to, jak slyšet to, co okolí říká a přemýšlet nad tím, jak pro okolí vyznívá to, co a jak říká on. Svou jinakost vnímá, ale odmítá připustit, že by to snad byla nějaká diagnóza. Jak řekl, když se rozčílil poté, co se dozvěděl o dalších testech - já jsem normální, jen trochu jiný, dejte mi už všichni pokoj.