Tak my věděli, že je prostě jiný - on to věděl a my ho učili, jak splynout - pokud se to tak dá říct. Brali jsme to spíš jako povahový rys. Vyhrotilo se vše v pubertě, navíc když změnil školu - tam ho neznali a začaly vznikat obrovské problémy. My nechápali, proč, on nechápal, oni taky ne. Podařilo se mi rozklíčovat a zjistit vznik problémů, vše se vysvětlilo bez určení diagnozy - je prostě takový, jiný, není schopen se změnit. Zároveň se synem mluvíme a korigujeme jeho chování, na jeho chování mu ukazujeme, co vidí ostatní, probíráme s ním to, jak on se má chovat. U svého chování mu ukazujeme náznaky a vysvětlujeme, co znamenají. V této oblasti není úspěch, on ty náznaky snad nevidí, nevnímá to. Pak začaly ve škole opět problémy, a proto psycholog a najednou, že prý diagnóza a že se musí to a tamto. Ovšem syn odmítá mít nálepku, prý - kruci, každý je nějaký, ten, tamten, já taky, proč ve mně vidí problém, co po mně chtějí, dělám, co chtějí, učím se výborně, neperu se........ co ještě chtějí. Takže zvažuji, že to nechám být a jednoduše budeme pokračovat v nácviku chování, on je inteligentní, dobře se učí, od učitelky vím, že když se kontroluje, umí zkorigovat své chování tak, že se jeví vcelku běžně a spolužáci si na něj zvykli. Nemyslím, že je připraven na to, aby přijal fakt, že je asi "mimoň". Navíc - stejně se to nedá léčit, on se velmi dobře kontroluje, výbuchy vzteku dokáže potlačit, naučil se to - takže léky nepotřebuje a na to, co by potřeboval, lék není. Tak nevím - on odmítá přijmout jakoukoli nálepku a že ho ostatní vnímají divně, to ví, jen tomu nerozumí, protože jemu přijdou divní ti ostatní.