O svatbu jsem nikdy nestála, jednak mi to nepříšlo pro vztah podstatné a jednak jsem měla hrůzu z toho dělat šaška v bílých šatech před zástupy lidí. Když mne tehdy ještě přítel požádal o ruku, zahrála jsem to do outu - někdy později možná,nemám ráda svatby, tak bych se na to musela dlouho psychicky připravovat atd ))Dohodli jsme se, že se tedy vezmeme někdy později, ale nadšená jsem z toho nebyla, brala jsem to jako veliký ústupek partnerovi, pro kterého byla svatba velice důležitá. Když se nám potom narodila dcera, změnila jsem na celou věc od základu názor - začalo mi hrozně vadit, že mám jiné příjmení než muž a dcera, že, ačkoliv máme dítě a tvoříme rodinu, mluvím o něm jako o příteli. Tak jsme se vzali a jsme spokojení. Rozdíl tam určitě je, pocitový. Ty právní věci se dají ošetřit i jinak, jak už tu někdo psal. Jak to mají jiní lidé, neřeším, je to jejich věc.