Přidat odpověď
Tak a je to tady, asi mě to jednou v životě potkat muselo. Jsem měsíc v nové práci a je tu jeden kluk, co se mi hrozně líbí od začátku. Bohužel se ukázalo, že je ženatý, takže se držím zpátky. Jenže moc nevím, jak se k němu mám chovat. On mě tady různě popichuje, má celkem odvážné dvojsmyslné narážky, tváří se, že by mě nejradši ojel (a já se musím přiznat, že bych byla nejradši, kdyby to fakt udělal) a zároveň dává najevo, že je nedostupný, jakože připomíná, že je ženatý, nabízí mně tady nezadané kolegy a má z toho srandu. Jde vidět, že jen tak plácá a baví se. Mě to do jisté míry taky bavilo na jednu stranu, ovšem na druhou stranu mě začalo pěkně štvát, že z toho nic nebude. Snažím se k němu být odměřená, ale asi to na mně stejně jde vidět, že se mi líbí. Spolupracujeme, a vídáme se tak celkem často během dne. Pořád se na mě tady dívá a úplně mě uhranul…
Stydím se sama před sebou, že chci kluka, který ze mě má jenom prču a ještě je ženatý. A stydím se i před ním. Úplně se mi zbláznily hormony a nejhorší to bylo zezačátku, nemohla jsem z něho ani spát. I když to nejhorší mám za sebou, pořád se v tom tak nějak plácám a snad bych i chtěla, aby něco bylo, i když se stokrát denně přesvědčuju o tom, že je to holý nesmysl. A pak na mě promluví a podívá se tím jeho pohledem, jsem tak nějak mimo a jakoby mám zatemněný mozek. Je to takový líbivý typ a ženské na něj asi dost letí a on si toho je vědom. Sem tam si taky neodpustím nějakou tu narážku nebo poznámku. Aspoň že jsem se už přestala pořád uculovat jak puberťačka…
Měly jste někdy tu čest s podobným typem? Kdo k tomu chcete, či máte co říct, sem s tím, ráda si počtu vaše názory a připomínky, nějak nemám s kým to probrat. A musím to nějak vydržet.
Předchozí