Arien,
aby ses nedivila... ve čtyřech a šesti moje děti taky bez sebe ani ránu, neusnuli by, pokud by ten druhý nebyl v pokojíčku atd... ale pak to prostě přišlo a poměrně nekompromisně. Nakonec jsem i byla ráda, protože oni měli pokojíček jako ložnici (moc se tam toho nevešlo, postele a skříň na oblečení a nějaká polička na knížky), takže třeba psací stoly měli v obýváku - vedle sebe - a u psaní úkolů se neustále pošťuchovali, "kradli" si tužky (ale i třeba staršák mladší dělal úkoly, což by neměl). Rozdělení, byť do krcálků, poměrně uklidnilo rušné psaní úkolů, zmizely hádky o úklid ("to já ne, to on/a") - a přitom pořád mají spoustu prostoru být spolu.
Nicméně ta potřeba osobního prostoru přišla kolem těch osmi let, ne až v pubertě.